Den s Jaroslavem Duškem a Vlaďkou Kennett

Úterý odpoledne. Běhám po sále hořického Domu kultury Koruna. Co všechno je třeba ještě udělat? Večerní beseda musí dopadnout na výbornou. Nastavuji projektor. Volá Vlaďka. Vjíždějí do Hořic. Kontroluji parkovací místo před Korunou. Je nachystané. Přijíždí auto polepené novozélandskými motivy. Jsou tu.      

První vylézá Jaroslav Dušek. Zpívá si. Jeho dobrá nálada je nakažlivá. Představuji se. Jarda říká, že si mě pamatuje. Podávám mu ruku, ale on mě obejme. Je to příjemné, uklidňující. Nervozita ze mě trochu spadne. Všímám si, že Jarda je na boso v sandálech. Je kolem nuly. Ptám se, zdali mu není zima. Jen s úsměvem zavrtí hlavou a zpívá si dál. A už je venku i Vlaďka. Vřelé objetí, neviděli jsme se tak dlouho.

V šatně moje žena Petra nachystala malé občerstvení. Jarda prosí o kávu – on pije kávu!! Přípravy na besedu vrcholí. Nechávám Jardu a Vlaďku v klidu v šatně. Je tu patnáct dobrovolníků z řad Montessori rodičů. Dorazila i Zuzka s Nikolou. Rozděluji úkoly a už jsou tu první návštěvníci. Dorazili nějací lidé. Mají pro Jardu dárek. Další se chtějí vyfotit. Jarda mile, ale rezolutně odmítá cokoliv podobného před besedou. Poletuji mezi vstupem, výstavkou fotografií z činnosti Montessori, zdravím se se spoustou kamarádů diváků.

Je šest hodin. Dostávám pokyn od šatny, že fronta je pryč a diváci v sále. Jdu pro Jardu s Vlaďkou. Nejprve můj proslov, krátké poděkování. Mrknu se do sálu, je plný. Vůbec se mi do toho nechce. Naštěstí jsem si to napsal. Jsem na pódiu. Oba mikrofony jsou hluché. Cítím, jak mi na čele vyskakují kapičky potu. Utíkám z jeviště do zákulisí. Jarda s Vlaďkou se na mě usmívají. Jarda zkušeně nahmátne skrytý přepínač a poťuká do mikrofonu. „Ťuk, ťuk, ťuk“ zní z reproduktorů. Vracím se na jeviště. Stojím tak, aby mě oslňoval reflektor. Nevidím těch čtyři sta párů očí přede mnou. Uff, poděkování mám za sebou. Zvu na pódium Jardu s Vlaďkou. Velký potlesk a já mohu zmizet.

Beseda je úžasný zážitek. Vlaďka žila na Zélandu šestnáct let, zná tu zemi možná více, jak někteří místní. A ty dechberoucí fotky. Ještěže se Jirkovi podařilo vyrobit tak veliké plátno. Je dobře vidět i z poslední řady. Jirko, jsi machr! Sálem hýbou salvy smíchu. Jarda skvěle nahazuje Vlaďce a svým nenuceným humorem doprovází otázky diváků. Dívám se do sálu. Všichni se usmívají. Mají rozzářené oči. Najednou je skoro půl deváté a beseda končí. Popadám Janu, která stojí pod podiem a fotí, a jdeme spolu předat květiny a dárky. Jarda se na podiu rozplývá nad hořickými trubičkami. Diváci aplaudují. Nervozita ze mě konečně padá.

Honem vše uklidit. Postupně pustit za Jardou lidičky, co se chtějí vyfotit nebo mají nějaký dárek. Ještě skupinové foto pomocníků z Montessori. Děcka díky! Organizace klapla na jedničku!

Vezeme Jardu s Vlaďkou k nám domů. Vidím, že nervozita se přenáší na mou skvělou ženu. Peťo neboj, Vlaďka to má u nás ráda, Jarda na tom bude stejně. Vystupujeme z auta. Nádherně svítí hvězdy. Jarda oceňuje krásnou černou tmu. Sedáme si ke mně do pracovny. Vlaďka prosí o červené víno, Jarda se přidává. Jarda pije víno!! Rulandské Modré z Moravy. Výběr z bobulí. Takové se povede jen jednou za pár let. Vytahuji poslední lahev schovanou pro zvláštní příležitost. Adelka nechce jít spát. Jarda nás prosí, ať ji nenutíme. Povídá si s ní neskutečně hezky. Peťa nachystala pár dobrůtek. Jarda si bere šunku – on jí šunku!! A chutná mu. Blíží se jedenáctá. Vlaďce se klíží oči. Vstávala ve čtyři ráno. Zařizuje pro klienta svatbu na Novém Zélandu. Jdu hosty ubytovat. Peťa zahání Adelku do hajan. Na dobrou noc nás Jarda opět obejme. Sálá z něho klid a pohoda.

Protivný budík. Naproti už se také svítí. Vlaďka opět vstávala brzy. Snídáme a vyprávíme si. Jarda si dává jen kávu. Trochu jsme se zapovídali. Jedeme do školy. Ukazujeme Vlaďce a Jardovi Montessori třídy. Chci udělat fotku. Děti jsou ale zabrané do své práce s Montessori pomůckami. Jarda s Vlaďkou je nezajímá. Adelka skáče Jardovi kolem krku. Jedna momentka na památku. Loučíme se a jdeme přes chodbu na sousední gymnázium. Studenti jsou nadšení. Jarda si s nimi chvíli povídá. Říká jim věci, které kdyby slyšeli od někoho jiného, tak by se mu nejspíš vysmáli, anebo by mu nevěřili. Vidíme, jak to v jejich hlavách neskutečně rezonuje. Šárka nás zve na kávu. Jarda vytahuje hořické trubičky. Nabízí nám všem. S chutí se do nich sám pouští. Jarda jí hořické trubičky!! Loučíme se na gymnáziu. Míříme na náměstí. Kavárna má zavřeno. Jdeme na pizzu. Dávám si s Jardou tvarůžkovou napůl. On jí pizzu!! Přichází obsluha: „Pane Dušek, jste to vy? Mohla bych…?“ Jarda s pochopením vstává, fotí se i objímá.
Čas je neúprosný. Jdeme parkem k autu. Jarda mi ochotně zapózuje. Cvak, cvak, cvak. Máme fotku do Zpravodaje. Je tu loučení. Objímáme se opravdu vřele. Jarda si zpívá a mává nám. Pomalu s Vlaďkou odjíždějí.

Jardo a Vlaďko, jste skvělí! Děkujeme!

Jaroslav Švamberk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *