Marie Montessori

(1870 – 1952)

Maria Tecla Artemisia Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle v kraji Marche ve střední Itálii. Koncem devatenáctého století nebylo obvyklé, aby dívky šly studovat. Měly se především učit domácím pracím, aby z nich byly dobré manželky a matky. Maria ale byla jiná a měla o své budoucnosti odlišné představy. Matka Marie, Renilde Stoppani, byla velmi liberální a vzdělaná žena, svou dceru značně podporovala v touze po studiu a předala jí i víru, že žena může jít svou vlastní cestou.

Rodina Montessoriových se přestěhovala v roce 1875 do Říma a v následujícím roce byla mladá Maria zapsána v místní státní škole na Via di San Nicolo da Tolentino. Jak postupovalo její studium, začala narážet na tehdejší hranice, které omezovaly kariéru žen. V letech 1886 až 1890 pokračovala ve svých studiích na Regio Instituto Tecnico Leonardo da Vinci, na kterou se přihlásila s cílem stát se inženýrkou. To bylo velmi neobvyklé, v té době většina dívek na středních školách studovala spíše klasické zaměření než technickou školu. Maria byla jednou ze dvou dívek na celé škole. Vedla si velice dobře, přesto postupně změnila názor a začala snít o kariéře lékařky. Její rodiče se ji po její maturitě snažili přesvědčit k pedagogické kariéře, která byla tehdy jedním z mála zaměstnání, které bylo přístupné ženám. Maria ale byla rozhodnuta nastoupit na lékařskou školu a stát se lékařkou. Její otec byl proti tomuto záměru, neboť studium na univerzitě, zvláště vědeckých oborů, bylo výsadou mužů. Jako žena nebyla Maria na medicínu přijata. Údajně v její prospěch tehdy intervenoval i papež Lev XIII. V roce 1890 se Maria Montessori zapsala na univerzitu v Římě, aby studovala fyziku, matematiku a přírodní vědy. Diplom obdržela o dva roky později. Tento fakt a papežova intervence ji umožnila začít studovat na fakultě medicíny a stala se tak vůbec první ženou, která v Itálii mohla studovat medicínu na univerzitě. Maria Montessori se od jiných studentů odlišovala nejen tím, že byla ženou, ale také svým studijním nasazením. Na lékařské fakultě získala řadu stipendií, navíc poskytovala soukromé hodiny, což jí dohromady dovolilo zaplatit většinu jejího lékařského vzdělání.

Nicméně vlastní studium bylo pro Marii velmi náročné, nesměla například sama navštěvovat přednášky (vždy ji musel doprovázet otec Alessandro), do přednáškového sálu mohla vstoupit až poté, co všichni její mužští kolegové usedli uvnitř na svých místech, nesměla se ani účastnit společných pitev (bylo považováno za nevhodné, aby žena v pánské společnosti viděla nahá těla)… Navíc byla často terčem posměchu a opovržení svých mužských spolužáků. Maria ale byla velmi zanícenou studentkou a 10. července 1896 se stala první ženou v Itálii s kvalifikací lékařky, čímž se rovněž stala známou po celé zemi.

Ve stejném roce Maria reprezentovala Itálii na Mezinárodním kongresu za práva žen v Berlíně, kde ve své řeči rozvinula svou tezi sociální reformy a argument, že ženy mají právo na rovné mzdy s muži.

Maria po promoci začala pracovat jako asistentka chirurgie v římské nemocnici Santo Spirito. Nejvíce tam pracovala s chudými lidmi, obzvláště s dětmi. Jako lékařka byla známá pro svůj způsob, jakým o své pacienty pečovala. Tak, jak se ujišťovala, že jsou nakrmeni a v teple, stejně tak dbala na diagnostiku a léčbu jejich nemocí.

V roce 1897 se dobrovolně připojila k výzkumnému programu na psychiatrické klinice univerzity v Římě. A právě zde pracovala po boku Giusseppa Montesana, mezi nímž a jí brzy vznikl milostný vztah. Jako součást své práce na klinice navštívila římský ústav pro choromyslné, kde hledala pacienty pro léčbu na klinice. Na jedné z jejích návštěv ji ošetřovatel v dětském ústavu s odporem vypravoval, jak děti sbírají drobky z podlahy po skončení jejich jídla. Maria Montessori si uvědomila, že v takovém prázdném a nezařízeném prostředí děti zoufale toužily po zrakové stimulaci a aktivitách pro své ruce a že tato deprivace jen přispívala k jejich stavu.

Maria pečlivě prostudovala průlomové práce Francouze Jean-Marca Itarda, jehož jméno vešlo ve známost především ve spojitosti s „divokým hochem z Aveyronu“, a Edourda Séguina, jeho studenta. Tak horlivě se snažila pochopit do hloubky jejich práci, že si ji sama pro sebe přeložila z francouzštiny do italštiny. Itard vyvinul techniku vzdělávání prostřednictvím smyslů, což později zkusil Séguin přizpůsobit hlavnímu vzdělávacímu proudu. Séguin byl vysoce kritický ohledně tehdejšího sešněrovaného školství a kladl důraz na respekt a porozumění každého jednotlivého dítěte. Vytvořil praktické přístroje a zařízení na pomoc při rozvíjení dětského smyslového vnímání a motorických schopností, jež Maria Montessori později použila dalšími novými způsoby. Během svých semestrů na univerzitě v letech 1897-98 se Maria snažila rozšířit své pedagogické znalosti na kurzech pedagogiky studiem Rousseaua, Pestalozziho a Froebela.

Roku 1897 Maria otěhotněla, otcem jejího dítěte byl Giusseppe Montesano. Jako neprovdaná matka v tehdejší italské společnosti riskovala veřejný skandál. Přesto se odmítla vdát. Vdaná žena by totiž podle tehdejších společenských pravidel měla zanechat své práce. Když se syn Mario narodil rozhodla se nekonvenční Maria poslat syna na venkov a svěřit ho do pěstounské péče. Maria syna pravidelně navštěvovala, ale o tom, že je jeho matkou se Mario dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi nimi vzniklo silné pouto a v pozdějších letech Mario se svou matkou pracoval a cestoval a v její práci pokračoval i po její smrti.

V roce 1898 byla 28letá Maria Montessori požádána o projev na Národním lékařském kongresu v Turíně, kde obhajovala tehdy kontroverzní teorii, že nedostatek vhodných podnětů pro retardované a narušené děti je důvodem jejich kriminality. Tuto tezi ještě rozšířila, když následujícího roku přednesla na Národním pedagogickém kongresu svou vizi sociálního pokroku a politické ekonomiky s kořeny ve vzdělávacích opatřeních. Tento pojem sociální reformy prostřednictvím vzdělávání byla myšlenka, kterou pak Maria Montessori rozvíjela po celý další svůj život.

Zapojení Marie Montessori v Národní lize pro vzdělávání retardovaných dětí vedlo v roce 1900 k jejímu jmenování spoluředitelkou, společně s Guisseppem Montesanem, nové instituce nazvané Scuola Magistrale Ortofrenica, škola pro duševně postižené. Škola přijímala děti se širokým spektrem poruch a ukázala se být důležitým mezníkem v životě Marie Montessori, a to posun v jejím profesním vymezení od lékařky k pedagožce. Do té doby byly její myšlenky o rozvoji dětí pouhými teoriemi, ale tato malá škola, zřízená v intencích fakultní nemocnice, jí umožnila převést její myšlenky do praxe. Maria Montessori strávila dva roky prací v této škole, experimentovala s vylepšováním pomůcek převzatých od Itarda a Séguina a se zavedením vědeckého, analytického přístupu do této práce. Učila a pozorovala děti přes den a své poznámky v noci zapisovala. Její práce měla ohromné výsledky. Děti dělaly velké pokroky, a dokonce skládaly státní zkoušky, některé i s nadprůměrným výsledkem.

Po opuštění ortofrenické školy se Maria ponořila do vlastního studia výchovné filozofie a antropologie. V roce 1904 přijala místo vysokoškolské učitelky na pedagogické škole univerzity v Římě, které zastávala do roku 1908.

Během tohoto období zažíval Řím stavební horečku. Následkem spekulativního vývoje ale některé stavební společnosti nakonec zbankrotovaly a nechaly po sobě nedokončené stavební projekty, které rychle přitahovaly squattery. Jeden takový projekt v oblasti San Lorenzo byl zachráněn skupinou bohatých bankéřů, kteří se postarali o základní rekonstrukci a v budovách rozdělili větší byty na malé bytové jednotky pro chudé rodiny dělníků. Zatímco rodiče byli celý den v práci, menší děti páchaly velké škody na nově dokončených budovách. Aby se předešlo dalším škodám na majetku, oslovili developeři Marii Montessori, aby zkusila najít způsob, jak děti během dne zaměstnat.

Maria Montessori se naplno chopila této příležitosti pracovat s normálními dětmi a možnosti použít některé ze vzdělávacích materiálů vypracovaných v ortofrenické škole. Založila svou první mateřskou školu pro děti od tří do šesti let Casa dei Bambini, která byla otevřena 6. ledna 1907. Zde Maria uplatňovala a rozvíjela své teorie. Analýzou pečlivých pozorování odhalila, že děti potřebují k rozvoji používat ruce a že fyzická interakce a pohyb je klíčem k učení. Dále zjistila že děti mají silný vrozený smysl pro pořádek. Do prostředí dětí vkládala různé aktivity a pomůcky, ale nechávala tam vždy pouze ty, které u dětí vzbuzovaly zájem. Tehdy si Maria Montessori uvědomila, že děti, které jsou umístěny v prostředí uzpůsobeném podpoře jejich přirozeného vývoje, mají schopnost se vzdělávat samy. Toto později nazývala jako samo-vzdělávání.

Na podzim roku 1908 bylo v provozu již pět mateřských školek, čtyři v Římě a jedna v Miláně. Děti v mateřských školách dělaly neobyčejné pokroky a již pětileté děti uměly psát a číst. Zprávy o novém Montessori přístupu se rychle šířily a návštěvníci přijížděli, aby na vlastní oči viděly, jak je takových výsledků dosahováno. Během jednoho roku začala italsky mluvící strana Švýcarska transformovat své mateřské školky do typu Case dei Bambini a započalo šíření nového vzdělávacího přístupu.

V roce 1912 Marii zemřela matka, což ji velmi zasáhlo. Po této události si vzala svého syna k sobě a dále žili už společně.

Mariina práce měla obrovský úspěch. O svých objevech a poznatcích začala psát knihy a pořádat přednášky a kurzy. První kurz pro zhruba stovku studentů se konal roku 1909 a stejný rok Maria napsala svou první knihu: Metoda Montessori. Již roku 1912 byla kniha přeložena do angličtiny a Montessori se jako metoda začala rychle šířit po celém světě. Maria cestovala, přednášela, psala a popularizovala. Montessori školy, společnosti a výcvikové programy vznikaly po celém světě. První mezinárodní výcvik pedagogů se konal roku 1913. V roce 1915 pak první výcvik v USA a později další v Rakousku, Německu, Holandsku, Itálii…

V roce 1914 vypukla v Evropě první světová válka. Zkušenost z válečných hrůz Marii poučila, že je potřeba propojit vzdělávání s výchovou k míru. Věřila, že v malých dětech leží naděje světa, a že je tedy třeba se obracet se právě k nim.

Poválečná Itálie po nástupu Benita Mussoliniho k moci významně podporovala rozvoj Montessori pedagogiky. Byly zakládány školy, investovalo se do vzdělávání učitelů, byla založena továrna na Montessori pomůcky. S podporou státu Montessori hnutí v Itálii vzkvétalo. Byl to „výhodný sňatek“, Marii politika nezajímala, ve státní podpoře viděla velkou příležitost pro děti. Roku 1931 však Mussolini vydal nařízení, že všichni učitelé se musí zavázat k podpoře fašismu. To Maria odmítla. Nechtěla, aby učitelé vedli děti k fašistické ideologii. Musela proto opustit Itálii a už se do ní nikdy nevrátila. Do měsíce Mussolini zavřel všechny Montessori školy v Itálii.

Roku 1925 v Helsinkách se konal mezinárodní Montessori kongres. Na dalším kongresu v Dánsku, který se konal v roce 1929 pak byla založena mezinárodní asociace Association Montessori Internationale (AMI), která dodnes zaštiťuje aktivity Montessori vzdělávání po celém světě.

Ve stejném roce se Maria Montessori setkala v Londýně s indickým duchovním vůdcem Mahátmá Ghándím. Montessori pedagogika na Ghándího velmi zapůsobila a projevil zájem o její zavedení v Indii.

Velkou ránu šíření Montessori metody v Evropě zasadila 2. světová válka. Veškerá činnost spjatá s hnutím Montessori byla významně utlumená. V Německu, Itálii a Francii byly uzavřeny všechny Montessori školy.

V roce 1939 se vydali Mario a Maria Montessori na cestu do Indie, kde měli vést tříměsíční výcvikový kurz v Madrasu, po kterém mělo následovat přednáškové turné. S vypuknutím druhé světové války však byl Mario jako italský občan pobývající na britském území převezen do internačního tábora a Maria Montessori byla držena v domácím vězení v budovách Theosophical Society, kde přednášela. V Indii bylo přesto o Marii Montessori dobře postaráno a setkala se tam i s osobnostmi jako Mahátma Gandhí či Džaváharlál Nehrú. V srpnu 1940, na její 70. narozeniny, indická vláda vyhověla její žádosti a Mario byl propuštěn a navrácen k ní. Britské úřady navíc umožnily Marii za účelem pořádání kurzů po Indii cestovat. Za sedm let pobytu v Indii uspořádala 16 mezinárodních kurzů, osobně vyškolila více než 1000 učitelů a položila tak základ silné tradici Montessori vzdělávání v Indii.

Během pobytu v Indii Maria spolu se svým synem dále pracovala na rozvoji Montessori pedagogiky, zejména na metodice a materiálu pro období 6-12 let. Termín „kosmická výchova“ poprvé použili právě v této době. V Indii též vznikl materiál pro výuku botaniky, zoologie a zeměpisu.

V roce 1946 se vrátila s Mariem do Evropy. Byla přesvědčená, že budoucí mír může být dosažen jen vzděláváním dětí. Během její nepřítomnosti ale byla většina její práce zničena. Bylo potřeba se tedy pustit znovu do práce a vzkřísit Montessori pedagogiku. Maria znovu cestovala, učila a přednášela v Evropě a Indii. Psala a vydávala knihy. V roce 1947 otevřela výcvikové středisko v Londýně. Aktivně se účastnila Montessori kongresů v San Remu a Londýně. I nadále pokračovala v kampani za světový mír. Výsledky její práce oceňoval celý svět, třikrát (1949, 1950 a 1951) byla nominována na Nobelovu cenu míru.

Maria Montessori zemřela 6. května 1952 v Nizozemsku ve věku 81 let, je pohřbena v Noordwijk aan Zee.

Hlavní pedagogické myšlenky Marie Montessori

Dítě je tvůrcem sebe sama
Dítě se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ale ovlivňují ho i lidé v blízkém okolí. Přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

Pomoz mi, abych to dokázal sám
Tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo na Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky. Úkolem dospělých je to, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti a vrůstalo do světa, který ho obklopuje.

Ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči.
Důraz je kladen na spojování tělesné a duševní aktivity. Je potřeba vycházet z konkrétního poznání a manipulace s věcmi.

Respektování senzitivních období.
Senzitivní období je doba, v níž je dítě obzvláště citlivé a jakoby připravené pro získávání určitých dovedností. Není-li takové období využito, senzitivita k získání určité dovednosti zaniká.

Svobodná volba práce.
Dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat, ale to vše v rámci vymezených mantinelů.

Připravené prostředí.
Pracovní místo, pomůcky, předměty k manipulaci je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně a bez vnější pomoci, tedy např. předměty, pomůcky vhodné velikosti umístěné ve vhodné výšce apod.

Polarizace pozornosti.
Dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě na práci, která ho zaujme. Polarizace pozornosti je základem učení.

Celostní učení.
Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se musí promítat i do procesu učení.

Práce s chybou.
Chyby mají svůj význam v procesu učení a je třeba s nimi pracovat. Montessori pomůcky mají zabudovánu tzv. kontrolu chyby, která dá dítěti možnost vlastní chybu odhalit a opravit. Díky tomu dítě získá více samostatnosti, nezávislosti, a dokonce i jistoty.

Zdroje:
Association Montessori Internationale (https://montessori-ami.org/)
Montessori ČR (https://www.montessoricr.cz/)
Wikipedia (https://cs.wikipedia.org/wiki/Maria_Montessori)
Film Maria Montessori z cyklu Neobyčejné ženy (Extraordinery Women), BBC, 2011
https://montessori.org.au/montessori/biography.htm
http://www.nndb.com/people/189/000108862/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_z_Aveyronu