Osm principů Montessori vzdělávání

Daniela Šimonová a Dita Dlouhá

Těchto osm principů, které Maria Montessori odvodila na základě pozorování dětí, tvoří základní kameny jejího přístupu ke vzdělávání. Jednotlivé principy mohou být úspěšně uplatněny i v běžných třídách, kde byla jejich platnost ověřena současnými výzkumy v oblasti psychologie a pedagogiky. Avšak aplikace pouze některých z nich je přeci jenom něco jiného, než realizace všech osmi principů v jednotném vzdělávacím celku. Tam, kde fungují všechny společně, vás překvapí, jak efektivní může Montessori vzdělávání být.

Pohyb a poznávání

Prvním principem je úzká propojenost pohybu a poznávání. Naše mozky se vyvíjí ve světě, v němž se povětšinou pohybujeme a konáme, ne ve světě, kde se sedí v lavici a abstraktně uva­žuje. Dr. Montessori vypozorovala, že myšlení dětí můžeme odhalit díky akti­vitě jejich rukou ještě daleko předtím, než jsou schopné vyjádřit své myšlenky slovy. Tuto skutečnost souběžné od­halil také švýcarský psycholog Piaget.

U malých dětí jsou dle Dr. Montessori myšlení a pohyb tím samým procesem. Piaget omezil toto tvrzení na senzomotorické období. Dr. Montessori však viděla blízký vztah mezi těmito dvěma procesy, pohybem a poznáváním, i po druhém roce věku. Na základě tohoto vhledu vyvinula metodu vzdělávání, jejíž součástí je do velké míry manipulace s předměty a zapojení pohybu do výuky. V posledních letech se objevilo mnoho nových fascinujících psycholo­gických výzkumů, odhalujících význam mezi pohybem a poznáváním, které potvrzují myšlenky Dr. Montessori.

Z výsledků vyplývá, že vzdělávání by mělo pro podporu učení zahrnout v maximální možné míře pohyb.

Volba

Druhým principem je svobodná vol­ba. Dr. Montessori si všimla, že děti vzkvétají, pokud mají možnost volby a kontroly nad svým prostředím. Vývoj člověka chápala jako proces, v rámci kterého vzrůstá nezávislost (fyzická, intelektová, psychická, ekonomic­ká…) jedince v jeho prostředí. Ačkoliv dobré Montessori programy stanovují svobodě pevné hranice, děti v Montessori mají svobodu dělat mnohem více rozhodnutí než děti v tradičních třídách:
mohou volit s čím pracovat, jak dlouho s tím pracovat, s kým pracovat atd.

Psychologické výzkumy ukazují, že větší svoboda a možnost volby (v rámci pečlivě navrženého a uspořádaného systému) jsou spojeny s lepšími psychologickými a studijními výsledky.

Zájem

Třetím principem je, že nejlepší učení je to, které pramení ze zájmu. Zájem může být osobnější, např. když má někdo trvalý, zevnitř pramenící zájem o slunéčka či o psy, případně situační – zájem vyvolaný v mnoha lidech tím, že jsou vystaveni určitým událostem a aktivitám.

Dr. Montessori vytvářela situační zájem navržením zajímavých pomůcek, se kterými děti chtěly manipulovat. Školila také pedagogy, aby dávali dětem ukázky inspirativním způsobem, např. aby prezentovali jen tolik informací, kolik je třeba ke vzbuzení vlastního zájmu dětí a nikoliv ke vzbuzení pocitu zahlcení informacemi. Ukázky by měly být pozvánkou k vlastnímu zkoumání, objevování a kladení otázek. Montessori vzdělávání také využívá zájmů, které se objevují v určitých fázích vývoje, jako např. intenzivní zájem dětí o učení se jazyka v předškolním období.
Např. malé děti se zajímají o nová slova a poznání nejrůznějších předmětů ve svém bezprostředním okolí. V předškolních třídách z tohoto důvodu najdete v krabičkách a košíčcích roztříděno mnoho nejrůznějších předmětů, které děti mohou zkoumat a pojmenovávat, což vede k obohacování jejich slovní zásoby. Montessori vzdělávání též podporuje individuální zájmy dětí. Všechny dětí prochází kurikulem, ale zároveň mají možnost zabývat se tématy dle svého osobního zájmu. Děti v Montessori třídě spíše než aby se učily jednotlivé informace odříkat nazpaměť, učí se poznávat vztahy a souvislosti a ty mezi sebou sdílet. Montessori pomůcky a ukázky pedagogů dávají dětem základ pro učení, avšak děti mohou objevovat i další témata napříč oblastmi kurikula nad rámec základu.

Vyloučení vnější motivace

Marie Montessori považovala vnější motivaci, jako např. hvězdičky či známky, za narušení dětské koncentrace. To je velmi kritický moment, protože právě koncentrace umožňuje dětem nasytit svůj přirozený zájem. Podpora koncentrace je v Montessori vzdělávání zásadní. Paní Montessori podrobně popisuje, jak děti opakují některé aktivity (např. vkládání dřevěných válečků s úchyty do správných otvorů) desetkrát i vícekrát po sobě, přičemž vykazují hladinu koncentrace, o níž se ona sama původně domnívala, že není u tak malých dětí vůbec možná. Ukázalo se, že v předškolním věku se běžně děti mohou intenzivně soustředit na jednu činnost i více než 30 minut.V mladším školním věku dokáží pracovat na jedné tabulce většinu dne, nebo dokonce několik dní po sobě. Motivace je v Montessori vnitřní.

Učení v kontextu

V tradičním vzdělávání děti často vůbec nerozumějí tomu, co se učí. Použít to dokáží leda tak ve školních testech. Dr. Montessori trvala na tom, aby vzdělávání bylo pro život. Abychom se učili jen to, co opravdu potřebujeme znát a můžeme uplatnit v životě. Vytvořila sadu pomůcek a systém vzdělávání, v němž jsou aplikace a význam toho, co se učí, srozumitelné každému dítěti. Děti se neučí primárně z toho, co říkají učitelé a co je obsahem textů, naopak, v Montessori programech se učí hlavně tím, že věci dělají. A na to je někdy i škola malá. Děti školního věku často chodí za vzděláním a prozkoumáním svých zájmů ven ze školy, do reálného světa. Tak například malá skupina dětí, které se zajímají o stavbu mostů, se vydá na setkání s místním inženýrem, který jim vysvětlí, jak se mosty projektují. Tento přístup se někdy označuje jako „situační učení“ a odráží vzdělávací směr, jež reflektuje současný zájem o kulturní psychologii – jak se lidé učí tím, že jsou součástí své kultury.

Partnerství

Doporučeními učitelům ohledně chování k dětem předešla Dr. Montessori pozdější výzkum v oblasti rodičovství a vzdělávání o několik desetiletí. Dospělí nastavují dětem pevné a jasné hranice. Reagují tak citlivě na jejich potřebu řádu. V rámci těchto hranic mají děti svobodu, vždy jen takovou, kterou unesou. V takto jasném a bezpečném prostředí vykazují děti vysokou míru zralosti, empatie i dalších žádoucích vlastností. Jsou úspěšné.

Tradiční školy někdy pochybí tím, že jsou příliš autoritativní, s přístupem „udělej to, protože jsme to řekli“ a výsledky dětí pak nebývají dobré.

Moderní školy někdy naopak nejsou úspěšné proto, že vymění autoritativní systém orientovaný na učitele za přístup opačný – příliš tolerance a zaměření na dítě.

Montessori přístup je partnerský, je založený na respektu k dětem i k dospělým.

Řád v prostředí a mysli

Montessori třídy jsou velmi organizované, ve smyslu fyzickém (ve svém uspořádání) i koncepčním (logická návaznost pomůcek a výukových materiálů). Tato strukturovanost některé lidi odrazuje, považují ji za přehnanou. Nicméně z psychologických výzkumů vyplývá, že řád významně napomáhá procesu učení a rozvoji. A že Dr. Montessori se správně zaměřila na vytvoření pečlivě uspořádaného prostředí ve školách.

Věkově smíšené skupiny

V tradičním vzdělávání učitel podává dětem většinu informací frontálně.Děti se zřídka učí od sebe navzájem nebo přímo z práce s materiálem či pomůckou (s výjimkou textů, které ale většinou dětem vše říkají, místo aby jim pomohly objevovat). Spolupráce je dnes už sice na vzestupu, stále však je v tradiční školní třídě spíše výjimkou. Testy, řešení problémů i písemně práce jsou většinou prací jednotlivce. Když se podíváme do předškolního vzdělávání, tam si zase děti v tradičních třídách většinou hrají ve skupinách. Montessori vzdělávání pojímá toto uspořádání opačně a je díky tomu blíže znalostem vývojových psychologů o dětech. Podle nich mají předškolní děti tendenci hrát si vedle sebe, ale ne nutně spolu, zatímco děti školního věku se potřebují intenzivně socializovat.
V Montessori předškolních třídách děti často pracují samostatně na základě své volby. Ve školních Montessori třídách vidíme naopak děti pracovat samostatně zřídka. Školáci získáva­jí znalosti v samostatně utvořených skupinách, ve kterých společně vytvá­řejí nejrůznější zprávy, modely, grafy, časové přímky, záznamy hudby atd.
V těchto skupinkách také vyrážejí ze školy na návštěvy muzeí či firem, aby získali informace související s jejich aktuálním projektem. Na otázku, co se děje v těchto malých studijních skupinách, když jeden z členů rozumí problematice více než ostatní, devítile­tá dívka z Montessori třídy odpovídá: „Pomáháme si navzájem.“

Chcete-li se dozvědět o jednotlivých principech a výzkumech v oblasti vzděláváni, doporučujeme knihu Angeline Lillard Montessori – The Science Behind the Genius (k dispozici v naší knihovně pro členy Montessori ČR).

Tento článek byl převzat z Montessori Magazínu číslo 1 – prosinec 2017, vydává Montessori ČR https://issuu.com/spolecnostmontessori/docs/mm_01_screen_pages/30